Máte nějaké otázky? Pište sem nebo na můj ask.

You faggot! 2/2

28. srpna 2013 v 20:14 | Cami |  Povídky

You faggot!
2/2


Marcel se zatím činil v kuchyni. Těstoviny s kuřecím masem a špenátovými listy, ve smetanové omáčce. Jedno z mnoha jídel, které uměl. Když bylo hotovo, došel pro Nialla do obýváku.
'Pane Bože, on usnul,' honilo se chlapci hlavou. Ale jak ho vzbudit?
"Nialle?" promluvil potichu Marcel, a když blonďák nereagoval, zkusil to znovu.
"Nialle? Probuď se, prosím," snažil se znovu Marcel, ale bylo to houby platné.
Bylo mu trapné sahat na něj, ale chtěl ho vzbudit k jídlu. Vždyť měl ten roztomilý blonďáček ještě před chvílí hlad.
Vztáhl ruku k jeho obličeji a pohladil ho prsty po tváři.
"Nialle vstávej, už je hotový oběd."
Blonďák zamrkal a otevřel své modré oči.
"Říkal tady někdo oběd?" zamručel zaujatě a rozhlédl se kolem sebe. Obrovský obývák, Marcel sklánějící se nad ním, stolek s učeb- Marcel?!
"Já, ehm, promiň, asi jsem usnul," zrudnul Niall a posadil se.
"To je v pořádku," usmál se zelenooký a na tvářích se mu objevily roztomilé dolíčky. "Už je hotový oběd," narovnal se a zamířil si to zpět do kuchyně.
Niall vyskočil a nasál vzduch nosem. "Hej! To voní!" vykřikl a hnal se za Marcelem jak nejrychleji uměl. No, možná se hnal až moc rychle. Zakopl a spadl. Tedy vlastně zakopl, zachytil se Marcela a strhl ho s sebou na zem.
"Ehm, au," zamručel Marcel, když ležel pod Niallem, obličej přitisklý k zemi.
"Já se, ech, omlouvám," funěl Niall a snažil se zvednout, jenže měl ruku vklíněnou pod Marcelův trup.
"Mohl by ses přetočit, prosím? Mám pod tebou ruku," zamumlal blonďák a čekal.
"Eh, myslíš že je to tak jednoduché? Shodil jsi mě na zem, bolí mě celé tělo," zamručel opět Marcel, ale nakonec se přetočil a uvolnil tak blonďákovu ruku.
Řekněme, že tato situace vypadala při nejmenším komicky. Dva chlapci, blonďatý sedící na hnědovlasém, modrooký na zelenookém.
"Asi bych z tebe mohl slézt, co?" navrhl Niall po chvilce vzájemného očního kontaktu.
"No, není to úplně nutné, ale když se ti chce," zasmál se Marcel a nadzvedl se na loktech tak, že byl blíž Niallovu obličeji.
"Klidně bych tak ještě chvilku zůstal," ušklíbl se modroočko a naklonil se k druhému chlapci. Jejich nosy se téměř dotýkaly.
"Co to děláš?" Marcel se zašklebil. Vůbec netušil, co se to tu děje. Nebo ano, ale nechtěl si to přiznat. Nevědomky, ostatně jako vždy, začal cítit mírné těsno v kalhotech. Proč zrovna teď?!
Niall si poposedl, jelikož ho začalo něco tlačit do zadku. Chvilku mu trvalo, než zjistil, co to je, a nakonec mu pohasl úsměv na tváři.
"Marceli?" zeptal se, nos stále jen kousek od toho jeho.
"Ano?"
"Tlačí mě do zadku to, co si myslím?" pozvedl obočí.
"É, a co si myslíš, že to je?" nabral Marcelův obličej mírně rudou barvu.
Celou kuchyň teď namísto vůně jídla zaplnil Niallův melodický smích.
Marcelův pohled sklouzl k Niallovu rozkroku.
"Nialle?" zasmál se vítězně zelenoočko.
"Hm?" snažil se blonďák zadržet neutichající smích.
"Je to to, co si myslím?" ukázal jednou rukou na jeho rozkrok. Niallův smích utichl a nahradil ho Marcelův.
"Takže jsme si kvit, ne?" zabručel Niall a uhnul pohledem.
"Myslím, že ano," uchechtl se Marcel a stáhl ruku, která stále ještě mířila do blonďákova rozkroku.
"Můžu mít otázku?" pousmál se Niall a podíval se Marcelovi do očí.
"Jistě."
"Měl už jsi někdy někoho?"
Marcel stiskl rty pevně k sobě. Zavřel oči a pomalu zavrtěl hlavou. Toto téma pro něj bylo nepříjemné. Když oči opět otevřel, byl Niall snad ještě blíž, než předtím. Pohled do jeho poměnkových očí ho uklidnil natolik, že se na něj nevědomky usmál.
"Ani já ne," šeptl blonďák a nasál Marcelovu vůni. Málem se mu z ní zamotala hlava.
"A proč?" zašeptal Marcel a tázavě nadzvedl jedno obočí.
"Protože mě zatím žádný kluk nechtěl," šeptl nazpět blonďáček, snad chtěl vyzkoušet, kde je chlapcova hranice, a Marcela ovanul jeho voňavý dech.
"Mě taky ne," přitakal omámeně.
Niall se zarazil.
"Chceš mi říct, že jsi teplouš?" zamračil se mírně.
"Myslím že tím teď urážíš nejen mě, ale i sebe," zabručel potichu zelenoočko, "a navíc jsem si myslel, že to o mně všichni ví. A proto jsem tak, ehm, neoblíbený."
"Jsi blázen? Víš kolik gayů je na naší škole? Viděl jsi snad, že by je za to někdo šikanoval nebo nesnášel? Jsou oblíbení. Stejně jako já," odtáhl se od Marcela Niall, ale stále na něm zůstával sedět. Jeho poslední věta skoro nebyla slyšet.
"A proč nejsem oblíbený i já?" V jeho hlase bylo slyšet zklamání. Nikdy neměl kamarády. Ovšem ještě nepřišel na to, proč.
Niall si povzdechl.
"Tak zaprvé, tohle," ukázal na Marcelovy obrovské brýle a opatrně mu je sundal. "Vidíš bez nich?"
Marcel zamrkal. "Ano, má je jen na dálku, jednu dioptrii na každé oko..."
"A kontaktní čočky máš?"
"Rodiče mi je koupili, ale já je nenosím."
"Tak začneš," mrknul na něj blonďák a pokračoval. "Dál tohle," ukázal na Marcelovy vlasy lehce sčesané ke straně."Takhle to nejde," zamračil se na lehce ulízlé kudrny a nakonec k nim vztáhl ruku a začal se jimi probírat, dokud nevytvořil perfektní účes hodný kdejakého grázla.
"A nakonec to tričko," zaměřil se na límeček a pečlivě zapnuté knoflíky.
"To si rozepneš," začal jeden po druhém rozepínat drobné knoflíčky, dokud neodhalil alespoň část Marcelova hrudníku.
"Vidíš? Takhle je to mnohem lepší," usmál se Niall a byl se svou prací spokojen. "A teď bych z tebe asi mohl slézt. Mám hlad," uculil se blonďák ještě a pak lehce sesedl z Marcelova těla. Ten se zvedl a na tři minuty zmizel v útrobách domu. Když se vrátil, na tváři mu pohrával rozpustilý úsměv.
"Co se tak křeníš?" zeptal se modroočko, právě usedajíc ke stolu.
"Nekřením. Jen ti chci poděkovat," mrkl na blonďáka Marcel a prohrábl si vlasy. "Je to ale nezvyk, mít takový objem," zasmál se a jeho mírný chraplák skoro jako by pohladil Niallovy uši.

Oba chlapci se najedli za doprovodu vděčných úsměvů Marcela a stydlivých úsměvů Nialla. Poté se přesunuli zpět do obýváku.
"Tak, co chceš ještě probrat?" zeptal se Marcel, když si sedli na pohovku.
"Upřímně už nemám vůbec chuť na učení," zasmál se blonďák a pohlédl Marcelovi do očí. V tom se probudila jakási nová, dosud nepoznaná stránka.
"Když nemáš chuť na učení, tak na co?" uculil se Marcel a zajiskřilo mu v očích.
Niall si oblízl rty a zadíval se na ty kudrnáčovy.
"Asi by to bylo moc narychlo," zamumlal potichu. "Ehm, myslím, že bych měl jít. Děkuju… Děkuju za doučování," pousmál se nervózně Niall a začal si balit věci do batohu.
"P-počkej, jak jít? Vždyť… Probrali jsme jen jedno a půl století! Ještě nám toho spoustu zbývá!" vykřikl naštvaně Marcel a vyskočil z pohovky. "A to nezůstaneš už ani chvilku, abychom si povídali? Nebo se můžeme podívat na nějaký film, nebo… A nebo… Ni," kňučel Marcel a zklamaně našpulil rty.
"É, já… Promiň, ještě se ti ozvu, abychom se dodělali, ehm, chci říct… Abychom dodělali ostatní století a..." Blonďák koktal, že už to snad ani víc nebylo možné, a pozadu couval do chodby, protože Marcel se k němu začal přibližovat.
"Nialle, co se děje? Je něco špatně?" ptal se zmatený zelenoočko a snažil se dostat blíž k blonďákovi, který před ním ovšem couval. O pár vteřin později narazil zády na zavřené dveře do chodby.
"Heh," vydral se mu z úst jakýsi přidušený výkřik doprovázený pokrouceným úsměvem. "Promiň, já jen..."
"Co?" přistoupil k němu Marcel.
"Prostě… Už půjdu, abych neudělal něco, čeho… bych později mohl litovat, chápeš?" těkal očima ze strany na stranu Niall.
"Co třeba?" ušklíbl se Marcel. Jeho nové Já se mu líbilo.
Niall chvíli mlčel. Přemýšlel, zda by měl něco zkusit, nebo raději rychle vypadnout. Po chvilce už měl jasno.
"Třeba tohle," přitáhl si k sobě Marcela za tričko a vášnivě se mu přisál na rty. Projela jím nová, dosud nepoznaná, dávka energie.
"A teď už abych šel," zrudl Niall a sklopil pohled na své boty.
"D-dobře," zamrkal stále ještě překvapený Marcel, kterého ten polibek značně vyvedl z míry. Natáhl se přes blonďáčkovo tělo ke klice a pootevřel dveře.
"Tak tedy, ehm, můžeš jít," pousmál se Marcel a nechal Nialla projít do chodby.
"Já ti dám vědět, kdy by se mi hodilo další, eh, doučování," zamumlal ještě Niall, hodil po Marcelovi letmý pohled a úsměv a rychle otevřel dveře.
"Počkej," chytil ho za ruku Marcel, "to odejdeš jen tak? Prostě řekneš ahoj a zavřeš mi dveře před nosem?"
"A co bych měl podle tebe udělat?" pozvedl Niall jedno obočí.
"Já nevím… Třeba zbaběle neutíkat a normálně se rozloučit?"
"Tak tedy promiň." Blonďák se zastavil, odkašlal si a udělal dramatickou pauzu. "Omlouvám se, ale už budu muset jít. Dám ti vědět, kdy budu mít čas na další doučování. Ahoj, Marceli," nasadil vážný výraz a sledoval, co na to kudrnáč. Ten jen tak tak zadržel smích.
"Takže tě ještě uvidím?"
"Ano, protože nepotřebuju propadnout z dějepisu."
"Tak ahoj," rozloučil se Marcel.
"Ehm, držíš mě za ruku," sklopil Niall pohled k jejich propleteným prstům. "Proč?"
"Protože se bojím, že když tě teď nechám jít, utečeš a najdeš si někoho jiného, kdo tě bude doučovat. To nechci," zamumlal potichu zelenoočko.
"A když ti slíbím, že se nikdy nenechám doučovat nikým jiným, než tebou?" pousmál se Niall.
"Tak bych tě snad mohl nechat," oplatil mu úsměv Marcel. "Ale jak mi to zaručíš?"
Blonďák vymanil ruku z Marcelova sevření, sundal si batoh z ramene a vytáhl z něj učebnici dějepisu.
"Tady máš pojistku, že se vrátím. Stačí ti to?" usmál se Niall a upřel na Marcela modré oči.
"Hmm, snad," ušklíbl se Marcel a vzal si od modroočka učebnici.
"Já tedy jdu. Ahoj," rozloučil se Niall a vkročil jednou nohou na prašnou cestu vedoucí na ulici.
"Ahoj, Nialle," opětoval mu pozdrav Marcel, počkal, než blonďák opustí pozemek Stylesů a pak zavřel vchodové dveře. Usmál se pro sebe a prohrábl si nově upravené vlasy. Když došel do svého pokoje, svalil se na postel a přitiskl si k hrudi modroočkovu učebnici.
Po chvíli mu zadrnčel mobil na nočním stolku. Sms zpráva.
'Už mi chybí moje učebnice, zítra se pro ni stavím. Nemůžu to bez ní vydržet. :D Niall xx'
Marcel rychle naťukal odpověď.
'Tak už aby sis ji vyzvedl. Mimochodem, nějak mi splaskl účes, potřebuji, aby mi ho někdo upravil :-D M.'
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama