Máte nějaké otázky? Pište sem nebo na můj ask.

Bench

13. března 2013 v 18:46 | Cami |  Jednodílné

Bench
Jednodílná


Bylo pozdní odpoledne, v parku vládl klid, jelikož většina lidí už byla doma. Jen několik opozdilců ještě spěchalo za svými dětmi a klapot jejich bot se rozléhal po ulici. Jeden člověk však nespěchal. Dívka, jejíž blonďaté vlasy se lehce pohupovaly ve větru, se pomalým krokem dostávala z rušné části města a mířila do nejodlehlejší části parku, z níž bylo vidět na rozsáhlé lesní plochy za městem. Její modré oči byly zaměstnány prašnou cestou pod jejíma nohama, protože cestu tam znala jako své boty. Ostatně - na ty se právě teď zaměřila a zkoumala jejich hladký povrch, bez jediného smítka prachu. Teprve když se dostala až na úplný konec parku, kde se cesta ostře stáčela doprava a směřovala zpět k městu, zvedla dívka oči od země, sešla z cesty a zamířila mezi několik tenkých stromů, pod nimiž se nacházela dřevěná lavička. Usadila se na ni a pozorovala tu nádhernou přírodu kolem sebe. Slyšela zpěv ptáků ve větvích stromů nad její hlavou, zahlédla zajíce běžícího pár desítek metrů před ní, viděla veverky hrající si vedle její lavičky. Dokonalá scéna, jako vystřihnutá z pohádkového filmu. Dívka vytáhla z kapsy jakousi motanici tenkých kabelů a iPhone. Když onu změť kabelů rozmotala, ukázalo se, že jde o sluchátka, která následně zapojila do telefonu, nastavila přehrávání oblíbených písniček a dala si sluchátka do uší. Do písní se zaposlouchala hned v prvních několika vteřinách a v tu chvíli pro ni okolní svět přestal existovat. I když byla krása flóry a fauny kolem ní úžasně fascinující, nikdy se nemohla vyrovnat tomu, co právě slyšela. Pět dokonalých hlasů, desítky romantických textů o dívkách jako ona. Pro dívky jako ona. A pak přišla její nejoblíbenější píseň. A její nejoblíbenější část... "Maybe you'll love yourself like I love you, oh.." Dál už vnímala jen melodii, protože v mysli jí stále zněl ten hlas.
Když píseň skončila, dívka si vytáhla sluchátka z uší a zastrčila je do kapsy k telefonu. Něco vedle ní se pohnulo.
"Nevadí, že jsem si přisedl?"
Blouzní, nebo je to opravdu onen dokonalý, sametový hlas? Rychle obrátila pohled na nově příchozího, který ale vůbec nevypadal, že by právě teď přišel. Byl pohodlně usazený v tureckém sedu vedle ní, na tváři mu pohrával úsměv a v jeho očích barvy oceánu pohrávaly malé jiskřičky.
"T-to je v pořádku. Jsem Melanie," vykoktala ze sebe dívka a stále ještě překvapeně hleděla na chlapce vedle sebe.
"Děkuji. Jsem Niall," věnoval jí jeden překrásný úsměv.
"Podle toho jak na mě koukáš si myslím, že asi víš, kdo jsem," řekl trochu zklamaně chlapec - Niall.
Melanie si uvědomila, jak musí právě teď vypadat - pootevřená ústa, plachý úsměv na rtech a nevěřícný pohled.
"J-já... Vím kdo jsi. Máš opravdu krásný hlas, Nialle," zašeptala po chvíli Melanie, když se konečně trochu vzpamatovala z toho nečekaného překvapení.
"Děkuji. Chodíš sem často?"
"Pokud mám čas, tak každý den. Mám čas přemýšlet. Je tu opravdu nádherně," odpověděla mu už značně jistěji a hlasitěji.
Začalo se stmívat, když si ti dva uvědomili, že už je čas jít domů. Povídali si opravdu dlouho a měli pocit, že se znají skoro odmalička. Tolik historek ze svého života ještě nikdy nikomu nevyprávěli. Ještě nikdy se s nikým necítili tak uvolněně, lehce, bezstarostně.
"Mel, už budu muset jít. I když se mi vůbec nechce," oznámil Niall Melanii a smutně se na ní usmál. Nechtělo se mu, jenže už byla tma a park byl v noci nebezpečný. To věděli oba moc dobře.
"Mně taky ne... Ale můžeme se tady sejít zase zítra, jestli chceš," navrhla Melanie s nadějí v hlase, když se oba zvedali z lavičky a mířili zpět k městu.
"Že váháš. To víš že chci! Tak zítra tady? Kolem třetí?"
"Jasně. Moc se těším," souhlasila Melanie.
Dál už šli mlčky. Když dorazili na začátek parku, tam, kde se mění prašná cesta na betonový chodník a vysoké stromy na výškové budovy, museli se rozloučit.
"Tak ahoj, Ni. Bylo mi s tebou krásně. Moc se těším na zítřek," loučila se Melanie a chtěla Nialla obejmout.
"Ahoj, Mel. Já se těším víc, věř mi," zašeptal jí Niall do ucha a drtil ji v pevném objetí. Už už se chtěl odtáhnout, když se jí omylem otřel svými rty o tvář. Oba se zachvěli, ale jinak to na sobě nedávali znát.
"Tak zítra," zašeptala Mel a otočila se k odchodu.
"Zítra," šeptl Niall. Ale.. Co když Melanie nepřijde? Co když raději zůstane doma? Možná, že ten malý omyl co se stal před chvílí, byl pro něj jakési znamení.
Nikdy se ještě v něčí přítomnosti necítil tak skvěle. Ještě nikdy mu nepřipadalo, že zná někoho tak dobře, jako právě ji, Melanii. Teď nebo nikdy...
Chytil dívku za ruku a otočil si ji k sobě. Hleděla na něj s překvapením v očích a čekala, co se bude dít dál. Blonďáček neváhal a přitiskl svoje rty na ty její.

"Melanie! Melanie Williamsová! Za půl hodiny ti začíná škola!" Dívka otevřela oči a nemohla tomu uvěřit. Vždyť to bylo tak reálné! Rychle vyskočila, umyla se, oblékla, popadla kabelku a běžela do školy. Celý den nikoho nevnímala. Stále jen dumala nad tím nádherným snem. Když se odpoledne dostala domů, převlékla se, do kapsy mikiny dala sluchátka a mobil a mířila si to do parku. Jedna věc z toho snu byla pravdivá - když mohla, chodila do praku každý den. Na to místo mezi stromy.

Kráčela po prašné cestě, sledujíc své boty, dokud nedorazila až na úplný konec praku, odkud bylo vidět na rozsáhlé lesy za městem. Vládl tu klid a mír. Vzhlédla a zamířila k lavičce, na kterou se usadila a zahleděla se do krajiny kolem sebe. Několik desítek metrů od ní poskakoval zajíc. Vedle její lavičky si hrály dvě veverky a pobíhaly sem a tam. A nad hlavou, v koruně stromu, zpívali malí ptáčci. Skoro jako by oznamovali, že jaro už je v plném proudu.
Když dívka vytáhla z kapsy telefon a rozmotala sluchátka, nastavila své oblíbené album písní a zaposlouchala se do nich. Přestala vnímat okolní svět. Pro ní existovalo jen pět úžasných hlasů a několik hudebních nástrojů.
"You'll never love yourself half as much as I love you..." Dokonalý, sametový hlas. Ten chlapec byl pro ni vším, i když o její existenci neměl nejmenší tušení.
Píseň skončila, dívka zandala mobil i se sluchátky do kapsy a rozhlédla se po krajině. Ten moment jí přišel až moc povědomý. Proto otočila hlavu doprava. A opravdu. Seděl tam. Blonďák, oči modré jako oceán a úsměv andělsky krásný.
"Nevadí že jsem si přisedl?"
"N-nevadí," zakoktala dívka a stále ještě nevěřícně hleděla na stvoření před sebou. Ta situace byla skoro identická, jako v jejím snu.
"M-Melanie?"
"Ano? Jak... Jak víš, jak se jmenuji?"
"Zdálo se mi o tobě," řekl chlapec a dál se usmíval.
"Já... Mně vlastně také. Ale jak...?"
"Netuším... Opravdu máš fenku jménem Rose?"
Dívka pomalu přikývla. "Asi není na místě ptát se tě na cokoli, když o tobě vím skoro všechno, že?"
"Jedno přece nevíš..."
"A co to je?"
Blonďáček si sedl blíž k ní, přitáhl si ji k sobě a něžně ji políbil. Když odtrhl své rty od těch jejích, věnoval jí jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.
"Že tě miluji," zašeptal skoro neslyšně.
Dívka neváhala a opět spojila jejich rty v dlouhý polibek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama