Máte nějaké otázky? Pište sem nebo na můj ask.

Can you love me more than now?

19. ledna 2013 v 22:07 | Cami |  Jednodílné

By: Me ;D
Jednodílná



Byli jsme nejlepší přátelé. Jako bratři. Skoro bych řekl, že víc než bratři. Už od začátku jsme si rozuměli a když mu všichni dávali najevo jak ho nemají rádi, já ho stále podporoval a ujišťoval ho, že všechno zase bude dobré. Říkali jsme si naprosto všechno - od trápení s tím jaká příchuť bonbonů se právě hodí až po závažné problémy - ať už v rodině, u přátel nebo v lásce.
Stále mi říkal, že čeká na tu spřízněnou duši. Na někoho, kdo ho bude milovat i s těmi chybami které má. Kdo ho bude brát takového jaký je a nebude na něm chtít nic měnit. "Někoho jako jsi ty," řekl mi jednoho dne, zrovna když byl u mě na návštěvě. "Ni, nezapomínej, že já tu budu vždycky jen a jen pro tebe. Můžeš mi říct všechno co chceš. Můžeš mi věřit. Ano?" "Ano. Nikdy bych tě za nikoho nevyměnil. Mám tě moc rád," usmál se a objal mě. "Vždyť já tebe taky ty blázínku," přitiskl jsem ho k sobě pevně.
Že vám to zní jako rozhovor dvou lidí, kteří jsou víc než přátelé? Když se na to podívám zpětně, přijde mi to úplně stejně jako vám. Tohle bylo jako rozhovor dvou zamilovaných, kteří si slibují věrnost až do konce života. Ne jako rozhovor dvou nejlepších přátel, bratrů.
Vlastně jsme si to ani jeden neuvědomovali, ale vztah mezi námi se změnil. Byl ještě lepší než před tím. Důvěrnější, pokud to ovšem ještě šlo. Skoro jsme se nastěhovali jeden k druhému. Když jsme nebyli u něj, byli jsme u mě. Přespávali jsme u sebe a pořádali filmové večery. Možná si říkáte, že je to zábava pro teenagery, ale tohle bylo jako pro nás stvořené. Měli jsme spoustu času si povídat a dozvěděli se o sobě spoustu nových věcí, i když jsem mysleli, že o sobě víme naprosto všechno. A tyhle věci nás ještě víc semkli k sobě. Jako bychom byli dva do sebe přesně zapadající kousky skládačky, které k sobě někdo slepil tak pevně, že už byste ani nepoznali, kde je spoj. Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, dokonale jsme se doplňovali. Jeden začal větu a druhý, jako by mu četl myšlenky, ji dokončil.
Medvědí objetí, to, že jsme na sobě usnuli a ráno vstávali s krásným pocitem, to vše už byla samozřejmost. Prostě neexistovalo, že bych ho za den alespoň jedenkrát neobjal a on to měl stejné. A po nějaké době přišli i letmé polibky na tvář. Většinou to bylo hlavně před fanoušky, abychom jim dokázali, že něco jako Ziall opravdu může existovat, i když je to jen bratrský vztah. Bratrský? Ano, zcela jistě...

Jednou musel na delší dobu do Irska. Jeho babičce, se kterou jsem si vždy rozuměl, se přitížilo. A bohužel jsem nemohl jet s ním. "Ni, budeš mi chybět. Zavolej až dorazíš a dej vědět jak je babičce. Pozdravuj jí," loučil jsem se s ním na letišti, slzy na krajíčku. "Vždyť nejedu na tak dlouhou dobu. Taky mi budeš chybět. Určitě zavolám a všechny pozdravy vyřídím," usmál se na mě s pohledem, který jasně dokazoval, že opravdu jen stěží zadržuje slzy. Pevně jsem ho objal, rozhodnutý ho už nikdy nepustit. Po chvíli se ale ozval ženský hlas v reproduktoru. "Prosíme cestující do Dublinu, ať se dostaví k bráně číslo 3." Chudáček, bude muset přetrpět ještě cestu vlakem z Dublinu do Mullingaru. "Tak ahoj," přitiskl jsem ho k sobě ještě pevněji a pak ho neochotně pustil. Naposledy jsem vdechl jeho vůni. On se rozloučil a vykročil směrem ke dveřím. Ještě jsem mu zamával a věnoval mu úsměv. Oboje opětoval a pak už prošel bránou vedoucí k letadlu. Sedl jsem si a čekal až jeho letadlo odletí. Cítil jsem se podivně prázdný, jako by kousek mě chyběl. Ale vždyť je to jen nejlepší kamarád. Co se to se mnou děje?
Z mého zamyšlení mě vytrhl až něčí hlas. Otočil jsem se po zvuku toho hlasu a všiml si, že vedle mě se posadil starý pán. Vypadal, že je mu přes sedmdesát, ale stále je ve formě.
"Chlapče, odletěl ti přítel?" Trochu jsem popotáhl, i když jsem vlastně neměl pořádný důvod k slzám. "Jak to myslíte, přítel? Jako.. jako že s ním chodím?" Vyhrkl jsem nechápavě. Stařeček s úsměvem přikývl. "To ne. On..." Nevěděl jsem co říct. On je jako můj bratr? Pokud se tomuhle dá říkat čistě bratrská láska, tak... Tak Liam používá lžičky jako zrcátka... Ne, opravdu. V tomhle bylo mnohem víc než přátelství, i když jsme si to ani jeden nechtěli přiznat. "No? Copak?" Pobídl mě k řeči ten pán. "Já nevím. Ale nechodím s ním." Zvedl jsem pohled od špiček mých bot a zadíval se starci do očí. Píchlo mě u srdce. Měly skoro stejnou barvu jako ty Niallovy, jen byly lehce zakalené věkem. "Ano, láska je mocná čarodějka. Jde jen o to, mít oči otevřené dokořán. Myslím, že bys tomu blonďáčkovi měl sdělit, co k němu cítíš. Upřímně a bez zábran," usmál se na mě ještě a poté se zvedl k odchodu. "Ale... Vždyť já ani nevím, jestli ho doopravdy miluju," vykoktal jsem se sebe a pán se otočil čelem ke mně. "Vidím ti to na očích, chlapče. Ten irský hoch má neuvěřitelné štěstí, že potkal právě tebe. Řekni mu co cítíš. Neboj se toho," rozšířil ještě víc svůj úsměv. "Sbohem, chlapče. A zase někdy na shledanou," rozloučil se a lehce se podpírajíc o svou vycházkovou hůl, si to mířil napříč odletovou halou, směrem k východu. Nechápal jsem co tenhle rozhovor měl znamenat. Každopádně mi otevřel oči.

S Niallovo babičkou to nebylo tak strašné, jak to na první pohled vypadalo. Prý se jí jen na delší dobu zvýšil tlak a tak musela být pod dozorem lékařů. Byl jsem rád, ať už kvůli ní, nebo kvůli Niallovi, protože on si na rodině zakládá. Bodlo mě u srdce, když jsem si na něj vzpomněl. Stýskalo se mi. A to byl pryč jen pět dní.
Šestý den ráno jsem se jako obvykle probudil u sebe v bytě a šel se umýt do koupelny. Ale hned tam něco nesedělo. Zrcadlo bylo zamlžené, jako když z ní před chvílí někdo vylezl po dlouhé koupeli. Rychle jsem se opláchl a vyrazil do kuchyně. To přece není možné aby... "Nialle!" Vykřikl jsem s neskrývanou radostí, když jsem ho spatřil s krabicí cornflakes v ruce, jak se roztahuje na gauči. Krabici odložil, stoupl si a po tváři se mu rozlil nádherný úsměv. Přeběhl jsem k němu a pořádně ho objal. "Chyběls mi, víš to?" Zašeptal jsem mu do ucha, protože na víc jsem se samým štěstím nezmohl. Konečně. Konečně je doma. "Ty mě taky. Strašně. Je to divné. Vždyť jsme od sebe byli jen pár dní..." Jeho věta zazněla do ticha místnosti. Byla slyšet jen naše rozdivočelá srdce. Naprosto jsem chápal, co tím myslí. Chtěl jsem se odtáhnout, ale omylem jsem se mu rty otřel o ucho. Ten dotyk způsobil něco neuvěřitelného. Zachvěl se po celém těle, stejně jako já. Konečně jsem se odtáhl a hluboce se mu zadíval do očí, ve kterých ještě dohrávaly jiskřičky z toho velkého úsměvu před chvilkou. "Možná bych ti měl něco říct," řekli jsme nastejno. Nervózně jsem se zasmál a pokynul Niallovi, ať se posadí a ať začne mluvit sám. Sedl jsem si vedle něj a najednou nějak víc vnímal jeho tlukot srdce. "Zayne já... myslím že ten vztah mezi námi se změnil. Jsme si... blíž než kdy dřív." "S tím souhlasím. Ale... myslím že bych ti měl říct ještě něco," řekl jsem a najednou mi moje bosé nohy připadaly stokrát zajímavější než vše ostatní. "Co se děje?" Zaváhal jsem. "Já... se do tebe zamiloval," zašeptal jsem potichu a doufal, že to třeba neslyšel. Takhle nahlas vyslovené to bylo více než jasné. Opravdu.
Jeho oči, jeho nos, jeho úsměv, jeho rty... Mmmm, rty...
Nic neříkal a tak jsem neochotně odlepil pohled od mých nohou a zadíval se mu do očí. Neviděl jsem v nich ani hněv, znechucení... Žádnou stopu po negativních emocích. Jen trocha překvapení a... něha? Láska? A pak promluvil. "Věříš, že jsem chtěl říct to samé? Snad bych ještě dodal, jak úžasný jsi a že si bez tebe nedokážu představit život," řekl po chvilce a kdybych neseděl, už bych byl na zemi, se zástavou srdce. Ne z šoku, ale z jeho úsměvu, který vykouzlil na tváři tak nečekaně, až jsem se lekl, že si dělá legraci. Ale jeho pohled říkal vše. Úsměv jsem mu oplatil, i když podle mého názoru nebyl ani z poloviny tak krásný, jako ten jeho. A pak jsem si vzpomněl na jeho rty. A zatoužil je ochutnat. Teď, hned.
Nejspíš měl chuť na to samé, protože jsme se k sobě oba začali pomalu přibližovat. Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem si ho jemně přitáhl za bradu a přisál se na jeho rty. Na první pohled měkké rty byly trochu tvrdší, ale i tak poddajné. A chutnaly neodolatelně. Když lehce pootevřel ústa, okamžitě jsem mu dovnitř vklouzl jazykem. Po chvilce jsme se odtrhli. "Páni, neřekl bych že to bude až tak úžasné," vydechl a věnoval mi ještě jeden malý polibek. "Nepůjdeme se projít? Ukázat světu, že jsme spolu," navrhl a já musel jen souhlasit. Hodil jsem na sebe oblečení a ruku v ruce jsme vyrazili ven. Bylo pozdní dopoledne, slunce příjemně hřálo a já po každých pár krocích musel věnovat malý polibek Niallovi. Jinak to prostě nešlo. Hodně lidí se otáčelo, ale mě to bylo úplně jedno. Jen ať všichni vidí, jak Nialla miluju.
Na oběd jsme zapluli do nějaké malé restaurace, poblíž centra Londýna. "Zayne, támhle od toho stolu sem mává nějaký pán," upozornil mě Niall a já se otočil tím směrem, kterým on ukazoval. Nemohl jsem uvěřit svým očím. U stolu seděl ten samý stařeček, jako před několika dny vedle mě na letišti. Usmál jsem se na něj a rty naznačil "děkuji."
A za co jsem mu děkoval? Za to, že mě tak trochu donutil říct Niallovi to, co k němu cítím. Že mi otevřel oči. Sám bych asi nikdy nenašel odvahu. Otočil jsem se zpět od stařečka k Niallovi, nahnul se přes stůl a políbil ho.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jana-janishka jana-janishka | Web | 20. ledna 2013 v 18:31 | Reagovat

Ahoj,dáš mi prosím hlas pro jana-janishka?
Tady: karinka28.blog.cz/1301/soutez-o-sperk-kdo-se-stane-vitezem
Předem mockrát děkuju a hlas ti klidně oplatím!
A promiň za reklamu!
PS:Máš pěkný blog!

2 Alexander Raven Alexander Raven | Web | 26. ledna 2013 v 20:10 | Reagovat

roztomilý dess

3 Dem. Dem. | Web | 27. ledna 2013 v 0:24 | Reagovat

Jůů, ta povídka je úžasná! :) Popravdě nemám ráda tenhle styl povídek, kde si to spolu rozdávaj členi 1D, ale tohle je jiné. :D Tohle mám ráda. :D :) Takové výstižné a prosté. Dobrá práce. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama