Máte nějaké otázky? Pište sem nebo na můj ask.

Jedno a poslední

3. listopadu 2012 v 13:12 | Cami |  Jednodílné
Ahojky! Tohle mě tak nějak napadlo, už ani nevím jak. Asi to není úplně ono, možná to ani moc nesouvisí s tématem, ale když už jsem to napsala, tak to zveřejním. Takže pěkné čtení :DDD

"Běž pryč," řekla jsem svému klukovi už asi po padesáté, ale neposlechl. No, vlastně ani nevím jestli je to pořád ještě můj kluk. Už jsme spolu byli půl roku. Až doteď to všechno bylo úžasné - romantické večeře, procházky, společné večery, noci... Ale před týdnem jsem ho nachytala s nějakou blondýnkou. Chtěla jsem ho překvapit a tak jsem zašla k němu domů. Dal mi klíč a tak jsem si odemkla. Už u dveří mi to bylo divné, protože se tam válely červené lodičky. Vešla jsem do jeho pokoje a on se tam líbal a osahával s blonďatou nádherou s IQ tak 50 - 50,5. Když si mě asi po pěti minutách všimnul, okamžitě se od ní odtrhnul. "Be... Becky... to neni tak jak si myslíš, to je... moje kamarádka Stella." "Jo, víš, já se taky normálně ocucávám s kámošema a sahám jim do rozkroku..."

Musela jsem si zachovat chladnou hlavu. Přešla jsem ke skříni ve které jsem měla pár svých věcí, nandala je do batohu a začala odcházet. "Becky počkej, já ti to vysvětlim," křikl za mnou ještě Dan, ale já ho neposlouchala. Naposledy jsem se otočila a podívala se na tu holku - Stellu. "Tak hodně štěstí a ať tě nepodvede tak jako mně," mrkla jsem na ní, na toho debila se ani nepodívala a zabouchla jsem mu dveře před nosem. Jasně, bylo mi to strašně líto, protože jsem do něj byla fakt zabouchlá a vypadalo to že on do mě taky. No, zdání očividně klame.
Druhý den se mi snažil dovolat a když jsem mu to nebrala, přišel ke mně domů. Asi po hodině klepání a bouchání na dveře to vzdal a odešel. Neměla jsem na něj náladu. Pak se dva dny nic nedělo a nakonec přišel zase bouchat na dveře. "Becky, pusť mě dovnitř, já vím že tam jseš! " "Vypadni Dane, už tě nechci vidět," křikla jsem na něj přes dveře. Ne že by to nějak pomohlo, bouchal dál. "Becky, já ty dveře vyrazim! Pusť mě dovnitř, promluvíme si!" Teď začal křičet jinak -jeho hlas byl najednou hrubý. Přestal bouchat. "Nemáme o čem," řekla jsem a najednou se ozvala rána. Ten pitomec ty dveře fakt vyrazil. Zedla jsem se ze sedačky a šla do předsíně obhlídnout škody. Naštěstí je nevyrval z pantu. "Dane co odemně ještě chceš? Já nejsem slepá, viděla jsem tebe i tu holku jak se osaháváte a kdybych nepřišla, nejspíš by ses s ní i vyspal. Já s tebou fakt nemám o čem mluvit, takže teď běž pryč, ano?" Nešel. "Nebudeš mi říkat co mám dělat. Ještě pořád jseš moje holka," zasyčel mi těsně u ucha a pevně mi stiskl zápěstí. "Nejsem tvoje holka. Měla jsem se s tebou krásně, byla jsem do tebe blázen, tak jak jsi mi to mohl udělat?" Zase zasyčel. "Já si můžu dělat co chci. A na rozchod zapomeň." "Pusť mě a vypadni odtud." Strčila jsem do něj, jenže byl silnější než já, ani jsem s ním nehnula. Volnou rukou mi vlepil facku. Au! Takhle jsem ho neznala. Vždycky byl milý a pozorný, tak co se s ním stalo? "Ještě jsem s tebou neskončil," řekl, pustil mě a prásknul za sebou dveřmi. Divím se, že se nerozpadly. Na tváři jsem měla pěknej flek, ruka mě bolela. Já jsem s ním teda skončila. O takovéhleho kluka nemám zájem, ani kdyby mi snesl modrý z nebe. Další dvy dny utekly a on se neozval, ani jsem ho nikde nepotkala
Dneska hned brzo ráno přišel, ani se neuráčil bouchat, zase vyrazikl dveře a vlítnul ke mně do ložnice. Lekla jsem se ho, vypadal nebezpečně. "Tak jsem zpátky," řekl a hnusně se usmál. "Já tě tu ale nechci, vypadni," řekla jsem mu rozespale. Strhnul ze mně peřinu. Měla jsem jen tričko a kalhotky, nic víc. "Je mi zima, dej mi jí sakra," řekla jsem mu už naštvaně. "Za chvíli," řekl a přešel ke mně. Sednul na mě a začal mě hrubě líbat. Chěla jsem se odtrhnout, ale nedovolil mi to - přišpendlil mě pod sebou a dal mi facku. Dost to bolelo, zase mě držel za ruce. Stáhnul ze mě tričko a přesunl se k mým prsům. Silně je masíroval a bylo mu jedno že mě to bolí. Z očí se mi začaly linout slzy. "D...Dane, to bolí, nech mě." Nic neřekl, jen se ušklíbnul a pokračoval v činnosti. Stáhnul si tričko a kalhoty i s boxerkami. Pak mi stáhnul kalhotky a strčil do mě tři prsty. Zaskučela jsem bolestí. "Dane přestaň," zašeptala jsem - na víc jsem neměla sílu. "Zapomeň," řekl hrubě, vytáhnul ze mě prsty a strčil do mě svého "kamaráda". Bolelo to, křičela jsem, ale jemu to bylo jedno. Začal prudce přirážet a když už byl, vytáhnul ho ze mě a zhroutil se vedle mě na postel. Po chvilce usnul. Nahá, pošpiněná a vyčerpaná jsem se zvedla a pomalinku přešla k telefonu, který ležel na druhém konci pokoje. Cítila jsem, jak mi po noze stéká pramínek krve. Vytočila jsem číslo. "Dobrý den, tady tísňová linka." Zhroutila jsem se na zem a z posledních sil zašeptala: "Pomoc..." Omdlela jsem - vyčerpáním, bolestí. Nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale probudily mě až něčí jemné doteky. "Slečno," slyšela jsem něí hlas. "P...pomoc," zašeptala jsem a čekala co se stane. Nic. Otevřela jsem oči. Fuj, bílé světlo mě pálilo do očí. Přivřela jsem je a rozhlídla se kolem sebe. Ležela jsem na nemocniční posteli. Nademnou se skláněla doktorka. "Slečno, byla jste několik hodin v bezvědomí." No, to mi tak nějak došlo. Chtěla jsem se posadit. "Au," sykla jsem. Všechno mě bolelo - hlava, ruce, břicho, všechno. "Co se stalo?" zeptala jsem se doktorky. Pomohla mi sednout. "Byla jste znásilněna. Máte velké pohmožděniny na rukou a břiše a natrhlý vstup do..." Nenechala jsem jí domluvit. Všechno se mi vybavilo. "Za to může Dan..." řekla jsem jí. "To povíte policii, slečno." Přikývla jsem. "Teď vás nechám odpočívat a poté za vámi pošlu někoho na výslech." Zase jsem přikývla, ale pak mě něco napadlo. "A... prosím vás, mohla by to být žena?" Nechtěla jsem s žádným mužem mluvit, po tom co se stalo... "Jistě, to je samozřejmost," řekla a usmála se na mě. Vypadala, že je moc hodná. "Děkuju," zašeptala jsem. Začaly mi padat oči. Pomohla mi se znova položit a já hned usnula. Zdálo se mi o... tom. Probudila jsem se s křikem. Zase mě všechno bolelo. U postele seděla nějaká žena v uniformě. Vypadala celkem příjemně. Počkala než se rozkoukám. "Dobrý den slečno Johnosonová," pozdravila mě s mateřským úsměvem. Jo, bude hodná. "Dobrý den. Pomůžete mi prosím sednout?" zeptala jsem se jí, protože jsem si byla jistá, že bych to ještě sama nezvládla. "Jistě," řekla, zase se usmála a pomohla mi. Poté začala s výslechem. Všechno jsem jí řekla, ona si pak zavolala doktorku, která jí ještě ukázala moje pomožděniny a objasnila jí můj zdravotní stav. Poděkovala a řekla mi, že za mnou ještě přijde. Zbytek dne jsem proležela v posteli, přišli za mnou kamarádky, zavolala jsem jim. Potřebovala jsem rozptýlení. Druhý den za mnou přišla ta paní a říkala, že Dana zadrželi, ale že proti němu budu muset ještě svědčit. Že prý možná nejsem jedinná, koho znásilnil. Tak to mě zaskočilo.

Když mě pustili z nemocnice, šla jsem k soudu. Na Dana jsem se ani nepodívala. Ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Naštěstí pro mě tam byla soudkyně, takže když jsem vypovídala, neměla jsem takový problém. Pořád jsem se cítila špatně v přítomnosti chlapů, ať už starých nebo mladých. Byla tam ještě jedna holka. Prý s ní taky dřív chodil a udělal jí něco podobného jako mně. Už byl skoro konec soudního jednání. "Porota shledala obžalovaného viným," slyšela jsem. Poskočilo mi srdce radostí. Už jsem jen čekala na rozsudek. "Zde přítomný Dan Morris, obžalovaný za znásilnění dvou žen, byl shledán viným. Bude odsouzen na 5 let ve vazbě." Málem jsem zavýskla radostí. Ten hajzl půjde sedět. Když kolem mě procházel, věnovala jsem mu jedinné a poslední slovo. "Sbohem," řekla jsem mu s úsměvem. "Ještě jsem s tebou neskončil, ty děvko," zavrčel. To už ho ale policie odváděla pryč.

Ještě ten měsíc jsem se odstěhovala pryč. Pryč z Milton Keynes. Našla jsem si malý byt v Londýně a začala žít nový život. Ale chlapům už nevěřím. Mám jen svoje kamarádky a jednoho kamaráda. Tomu můžu věřit, znám ho už od školky a navíc - není na holky.

Dobře, asi to není úplně nejlepší, ale pro ty co to dočetli - díky. Už dlouho jsem nic nenapsala, takže jestli tam je hodně chyb, tak mě omluvte. :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kapkapovidek kapkapovidek | 3. listopadu 2012 v 13:22 | Reagovat

krásný příběh:)hezky napsané
Krásný blog :)

2 Camilka Camilka | Web | 3. listopadu 2012 v 13:24 | Reagovat

[1]: jé, děkuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama